Aktuality
Novinky z kulturního dění
Jiří Krhut: Nejlepší fóry píše sám život
Út 09.duben 2024
Bavič, textař, skladatel a muzikant, a také bývalý učitel angličtiny. Po vystupování v Kabaretu BO! v ostravském klubu Heligonka si vytvořil svou vlastní show Varieté Krhut. Kromě toho skládá písničky, má vlastní koncerty a skvěle mu to ladí i v tandemu se Štěpánem Kozubem, kterému píše hudbu a texty a se kterým chystá novou desku. Jaký je jeho recept na úspěch? „Lidé si vás najdou sami,“ říká Jiří Krhut s tím, že sociální sítě a YouTube dnes v uměleckém světě fungují jako nejúčinnější PR.
pondělí 6. května | JIŘÍ KRHUT | 19.00 | Národní dům
Kdo vás vedl k hudbě, po kom jste zdědil smysl pro humor a potřebu být vidět a slyšet?
Myslím, že talent jsem zdědil asi po všech v rodině. Máma se mnou od malička zpívala a já jsem si už tenkrát upravoval dětské písničky a frázoval jsem si je po svém. Po otci mám tu svou estrádovost, on se snažil být kdysi na plesech a akcích středem pozornosti a zpíval Gottovy písničky. A hudební talent jsem zdědil i po dědečkovi, který hrál na bubny.
Hudbě se věnujete už dlouho, to jste ještě profesně působil jako vysokoškolský učitel angličtiny. Musel jste se dlouho rozhodovat, než jste přesedlal k tomu umění?
Učil jsem zhruba 18 let. Dříve jsem to neměl vždycky tak, že bych se těšil na každý den. Při působení ve školství mě čekaly i povinnosti, které mi nedělaly vždycky takové potěšení. Když se však člověk najde, tak se pak začne těšit na každý den, co bude dělat nového. Moc bych to všem přál, aby to mohli zažít, chodit do práce bez stresu. Možná to bude znít jaké klišé, ale myslím si, že každý by si měl najít své indiánské jméno. Já to své našel. Jsem Ten, který se rád předvádí.
V současnosti je vaší domovskou scénou ostravský klub Heligonka, kde jste se v roce 2016 poprvé objevil v Kabaretu BO! po boku Jaromíra Nohavici. Jak dlouho zrála myšlenka na vlastní pořady?
Začátky v Heligonce byly pro mě takovým odrazovým můstkem a trvalo mi zhruba tři roky, než jsem si uvědomil, že si ty věci můžu dělat sám a že dokážu bavit těch 180 lidí, které Heligonka pojme. Dneska to beru jako velký adrenalin a výzvu a už si ani nedokážu představit, že bych měl mít z toho obavy. Na svá vystoupení se těším, a zároveň je to zodpovědnost. Například moje varieté je vyloženě programově koncipováno, má víceméně pevný program, několik skečů a během programu, když se převlékám, diváci slyší zprávy, které jsem sám namluvil. Celé je to koncipováno jako divadelní představení.
Při koncertě je to ale jiné…
Tam komunikuji s publikem, čtu básničky, různě to komentuji, takže je to více spontánní a improvizované. I tím, že střídám humorné písničky s těmi, které nejsou až tak humorné.
Stalo se vám někdy, že vás publikum při vašem vystoupení zcela „odzbrojilo“?
Během svých vystoupení záměrně konfrontuji diváka se scénkou, písní nebo dějem, takže samozřejmě očekávám, že bude z jeho strany nějaká reakce. Stává se, že mi někdo z publika začne krást to mé show a začne vztahovat pozornost na sebe (tzv. steal the show), to se pak snažím tlumit nebo si to zapamatuji a třeba využiju při své další show. Nejlepší fóry píše totiž sám život. Ke schopnosti umět si sjednat pořádek v publiku mi samozřejmě pomohla i práce ve školství, ať už je to laděno humorem, nebo i tím více autoritativním způsobem.
Konkrétně?
Jednou jsem zpíval píseň o Frantovi na Stodolní, že zdržuje jak Rosický v nastavení, a pán v přední řadě mi úplně nahlas a spontánně řekl: zpíváte úplné hlouposti. Jak to? zeptal jsem se. A on na to: Rosický se do nastavení nikdy nedostal. Tak tohle je příklad toho, co můžu kdykoliv použít a zaručeně diváky rozesměju. Také se dá dobře využít situace, když lidé pomalu otevírají sušenky nebo tyčinky. I když třeba dostanou skleničku, kam si je mohou vyndat, raději si je pomalu vytahují ze sáčku (jakoby nic). V tom smyslu je masíruji tak, že se vybaluje, jen když se tleská …a konec.
Jaká jsou typická témata, ať už se jedná o texty písně, či humor ve vašich pořadech obecně, na kterých se dá u publika dobře „stavět“? Ostrava je v tomto smyslu asi hodně specifická…
Mojí zkušeností za těch devět let intenzivního vystupování je, že lidé se smějí a baví tím, s čím se velice rychle ztotožní a co sami prožili. To jsou většinou témata genderová, jako mám např. v jedné ze svých písní, kde „baba nepochopí a chlap nepochopí“ a mám to celé tak nějak vyvážené. S tím se lidé nejlépe ztotožní, protože to doma vidí u svých partnerů a partnerek. Čemu se naopak snažím vyvarovat, jsou politická témata. Jsem toho názoru, že umělec by měl lidi spojovat, a ne rozdělovat.
Společně se Štepánem Kozubem jste vydali album Prásknu bičem, máte společný projekt /Krhut & Kozub/ a vůbec jste taková sehraná dvojka. Jak pokračuje vaše spolupráce?
Naše spolupráce samozřejmě trvá, připravujeme teď společně novou desku. Nesnažíme se ale přesytit divácký trh a nechceme zevšednět ani jeden druhému. Proto děláme jen zhruba 14 společných koncertů za rok a ty se snažíme si sami organizovat. To nám stačí. Samozřejmě až na výjimky, kdy jsme vystupovali v Ostravě na Coloursech, což byla pro nás čest a srdcovka.
Musela to být pro vás i určitá satisfakce za covidové období, kdy jste nevěděli, jak se vše vyvine.
To ano. Je velice duši hladící, dojemné a utvrzující, když víte, že jste na světě na tom správném místě. Takový moment, kdy stojíte před 15 tisíci lidmi jen s kytarou a těch 15 tisíc lidí zpívá vaše refrény, je důkazem toto, že festival nemusí být a priori postaven na kapele, která dělá co největší hluk a hraje s různými vizuálními efekty. Základem je vždycky píseň samotná, a pokud je obnažená do pouhé kytary nebo piana a funguje, tak si myslím, že kolem ní už můžete udělat cokoliv a vždycky už bude fungovat. Dneska to bohužel mnohdy bývá naopak.
Máte zpětnou vazbu, že se vaše písničky líbí?
Lidé mi píší maily nebo různé zprávy, že jsem jim třeba mojí písní pomohl přejít nějaké těžké období, nebo že jim moje vystoupení prodloužilo život. Jeden pán mi dokonce napsal, že jsem mu po x letech znovu vrátil chuť vzít do rukou kytaru.
Poznat vás mohlo i české publikum v Austrálii, kde jste vloni na podzim absolvoval své turné po několika australských městech. Jak vás za oceánem přijali? Cítil jste podobnou podporu a nadšení jako v Čechách?
Přišli tam na mě čeští imigranti, kteří tam žijí i přes čtyřicet let, takže to byly i sedmdesátileté či osmdesátileté leté babičky se svými dětmi, a vlastně musím říci, že všechny generace se bavily. Po vystoupení za mnou lidé chodili, že takhle se nezasmáli léta, protože ta hyperkorektnost, která už je cítit i u nás, je v Austrálii opravdu markantní. Takový styl humoru, jako máme my Češi, tam vůbec není.
Jaká byla návštěvnost?
Podle mě byla velice štědrá, když si vezmete, že třeba v Sydney na mě přišlo cca 170 lidí a pak jsem hrál i v dalších velkých městech, kde to bylo podobné. Dokonce jsem se jel podívat soukromě na Nový Zéland, kde jsem si chtěl vlastně od koncertování odpočinout, a lidé mě přemluvili, ať tam vezmu kytaru. V tamním městě Queenstown tam na můj koncert přišlo 60 Čechů a zpívali moje písničky. Na tomto příkladu je přesně vidět, jak fungují sítě, YouTube a že člověk vlastně už dneska nepotřebuje být v televizi, aby byl známý, uznávaný a vyhledávaný. Lidé si vás najdou. Věřím a myslím si, že umělci by neměli vyloženě pachtit po uznání svých posluchačů a fanoušků. Měli by jen dobře a srdcem dělat to, co je baví a účelově nehledat způsob, jak a čím lidi zabavit a oslnit. Prostě je podstatné se tím, co dělám, jen bavit a věřit tomu a být autentický. Ta sláva je vedlejší produkt. Pokud umělec není autentický a snaží se jen zasáhnout co největší počet lidí, nikdy to diváky neosloví na dlouho. Je to jen krátký běh.
Vaše písně jsou často veselé, hravé, z některých je zase cítit jakási křehkost a nostalgie. I takový je Jiří Krhut?
Jsem nostalgik a baví mě ta energie, kterou nostalgie má, v tom dobrém slova smyslu. Nerad píšu o tom, co pro mě nestálo za nic, spíše vyzdvihuji třeba rád pěkné momenty z minulosti a ty vkládám do písní. Ať už to jsou vztahy mezi partnery či vztahy rodinné – matka, otec a tak dále. Jsem jemně úzkostlivý typ a z potřeby trošku z toho vyklouznout pramení veškerá moje tvorba a humor. Ztotožňuji se s výrokem Miloše Kopeckého, který kdysi řekl, že humor je nejdůstojnějším projevem smutku. Ale veselý jsem taky.
Dokážete někdy zapomenout na práci a vypnout hlavu?
Jsem naprostým milovníkem výborného hokeje a mám permanentku na zápasy Vítkovic, pro které jsem napsal i hymnu. Mimochodem, já jako malý jsem hrával také hokej a na zápasy Vítkovic jsem chodil s mým tátou na stadion Josefa Kotase v centru Ostravy. Během těch dvou a půl hodin zápasu tam s kamarády jakože erudovaně a pseudointelektuálně mudruju a samozřejmě, že tomu rozumím více než rozhodčí nebo trenér a vím, jak bych to všechno udělal. To zapomenu na všechny své koncerty a písničky. Ovšem jsou i momenty, kdy se i tady začínám vracet do role a pak si říkám, nechej si to pro sebe.
Sportujete i aktivně?
Jezdím na kole a jelikož mi za rok bude padesát, snažím se udržovat i dlouhými procházkami rychlou chůzí. Je to dobré na kardio cvičení. Co se týče toho vypínání se, tak u mě to funguje dobře i u moře. Tam jezdím třeba šestkrát za rok autem a bez urážky k ženám, strašně rád jezdím sám. Kromě toho, že tam zrelaxuji, také tvořím. Minulý rok jsme takhle během dovolené, na kterou jsem vzal jen kytaru a svůj notebook, dopsal knížku básniček, říkanek a také písniček nazvanou Krhutoviny, kterou svými grafickými prvky velice pozvedl Honza Kulich. Jeho grafika se objevila i na mém CD Prásknu bičem. Ta kniha teď právě vychází a budu ji křtít v dubnu v ostravské Heligonce.
Takže prostě relax a práce se u vás neustále propojují…
Já to mám tak, že tu hlavu umím vypnout i u té práce. Když mě něco trápí, tak jdu dělat text. Nedávno jsem jel vlakem a dostal jsem zakázku od jedné pražské kapely přepsat jeden anglický text písně, nebo spíš text nazpívaný tzv. svahilsky, do češtiny. Celou cestu vlakem jsem přemýšlel nad jedním refrénem, který mi pořád nešel udělat, a tak jsem se „ztratil“, že jsem málem Prahu přejel.
V květnu letošního roku vystoupíte na koncertě v Národním domě ve Frýdku-Místku. Můžete nastínit, co nás čeká?
Do Frýdku-Místku se moc těším. Ačkoliv je to tak blízko, nikdy jsem tam nehrál. Lidé se můžou těšit na písničky veselé i méně veselé, na povídání, společné zpívání na improvizace s nimi a doufám, že si odnesou příjemný pocit z večera a namožené bránice.
Lenka Vašková
