Festival Cyklocestování: Rozhovor s ultrabikerem Honzou Kopkou

Čt 09.únor 2023

Ve spárech Aljašky

V roce 2007 úspěšně absolvoval na kole extrémní zimní závod napříč Aljaškou, považovaný za poslední opravdové dobrodružství planety. Závodníci si během něj sami volí, kdy a kde odpočívají a kdy je bezpečné pokračovat, co si s sebou vezou a jak moc chtějí riskovat. Trasa není předepsána, povinné jsou jen zastávky v několika kontrolních bodech. Své zážitky o závodě, který se, jak sám říká, jezdí, aby člověk přežil, nikoli vyhrál, bude prezentovat na speciální diashow v kině Vlast v rámci již 16. ročníku festivalu Cyklocestování (So 18. 2. 2023).

Jak se dá připravit na tak extrémní závod, kde může jít třeba i o život? A připravoval jste se i na možnost, že ho nedokončíte?

Fyzicky je nutné se připravit pokud možno na 150%. A stejně to  je v určitých chvílích málo. Co se týče hlavy, vlastně na to stále myslíte, co vás tam může čekat. Možná tím se tak trochu připravujete. Legendy závodu vám ale řeknou, že se na to připravit nedá. Můžete tam jen přijet a zkusit to. A buď vás hlava podrží, nebo se psychicky složíte.

Jaká jsou pravidla závodu IDITAROD TRAIL INVITATIONAL?

Jsou jednoduchá, dostat se 1 800 km na druhou stranu Aljašky a přežít s pár věcmi, které máte na startu a které vezete. Nemůžete čekat žádnou pomoc odnikud, nemáte spojení, neměli jsme ani mapy, ty neexistovaly, žádné trackery s vaší polohou (též neexistovaly), GPS přístroje ani baterie v těch podmínkách nefungovaly a stejně ani neexistovala trasa ve formátu GPX. Je to vlastně jen o vás a o Aljašce. A o štěstí. Při mém prvním startu jsme dokonce podepisovali dohodu, že pokud se neobjevíme, nikdo nás nebude hledat. V tom obrovským prostoru by stejně nikdo nevěděl kde.

Jaký je obvykle průběh závodu a kdy např. šlo opravdu "do tuhého"?

Ze začátku všichni vyrazí, takže první, možná i druhý den se můžete s někým potkat. Pak se ale vzdálenosti mezi lidmi zvětšují. Hodně lidí skončí ve třetině závodu, odkud je spojení zpět do civilizace, dál si netroufnou. A dál na zbylých více než 1 000 km není už ani žádný kontrolní bod. Každý den se něco děje, každý den bojujete – s velkým větrem, sněhovou bouří, se špatně zamrzlou řekou, s cestou, která se vám ztratila pod sněhem a bez ní nevíte kudy dál, s omrzlinami, s nedostatkem jídla, s vyčerpáním … Je to prostě Aljaška v únoru, tedy za těch nejhorších klimatických podmínek.

Bylo třeba udělat úpravy, aby kolo sloužilo i v teplotách hluboko pod bodem mrazu?

V začátcích tohoto závodu si každý stavěl kolo do sněhu sám z dostupných nebo nějak podomácku vyrobených dílů. Ten stroj pak musel být promazaný speciální vazelínou do hlubokých mrazů, jinak by vše zatuhlo. Olej ale vždy obsahuje vodu, takže zamrzne. Ten nesměl nikam přijít. Lanka, bovdeny, řazení, přehazovačka atd., to vše muselo být na sucho. A pokud jste neměli speciální vazelínu, tak na sucho i všechna ložiska. Dnes je to s vybavením trochu dál a již existují fat biky – tlustá kola. O tom nikdo neví, že myšlenka na jejich vznik vlastně přišla právě z tohoto závodu.

Kolik členů závod dokončilo? Pomáhali jste si navzájem s ostatními účastníky?   

To, kolik závodníků dojelo do cíle, nebudu prozrazovat, bude to v závěru diashow (v rámci přednášky). Jinak ze soupeřů se zde stávají kamarádi, lehce totiž může nastat situace, kdy jeden bez druhého nepřežije. Vlastně je to takové zvláštní, když lidé proti sobě závodí, ale zároveň si pomáhají. Společně s někým dalším jsem jel jen sporadicky. To je velmi vzácné, neboť každý má jiné tempo, takže je těžké se s někým sjednotit. I den rozestupu je při podmínkách na Aljašce a vzdálenosti jen malinký rozdíl. 

Své zážitky jste popsal v knize, kterou jste nazval Ve spárech Aljašky. Jak na vás tato největší a zároveň nejextrémnější země USA zapůsobila?

Místní vám řeknou, že Aljaška není Amerika. A musím souhlasit. Mentalita lidí je tam jiná. Jsou vychovaní drsnou přírodou. I když naopak o Anchorage (největší aljašské město – 300 tis. obyvatel) ale tvrdí, že to ještě není Aljaška, že ta začíná až za městem. Já ale závodil i dole v Americe ve Skalistých horách. Mám rád Aljašku i Ameriku. Mám rád tamní lidi, kdykoli jsem potřeboval, vždy mi nezištně a ochotně pomohli. Jsou velice milí.

Jak závod hodnotíte s odstupem času? Udělal byste něco jinak? 

Asi ne.

Jaké další výzvy máte v plánu nyní?

V hlavě toho mám plno. Zatím ale nebudu nic prozrazovat.

O závodu Iditarod Trail Invitational:

• Filosofií závodu je minimum podpory pro maximum zážitku.
• Nonstop napříč Aljaškou v extrémních mrazech na kole, pěšky nebo na běžkách, absolutně bez podpory. Pravděpodobně nejtěžší (tady bych to asi zobecnil) závod na světě, který se jezdí, aby člověk přežil, ne aby vyhrál.
• Trasa je rozdělena - 560km (pro nováčky) nebo 1600km pro ostatní závodníky, kteří jsou několik týdnů vystaveni napospas kruté aljašské zimě jen s tím, co si každý sám veze.

Připravila: Lenka Vašková
Foto Jana Kopky: Jana Mensátorová