Bratři Ebenové

Út 07.červen 2022

Společnou hudební cestou se bratři Marek, Kryštof a David Ebenové vydali před více než třiceti lety a jejich písně mají stále co říct i díky dvornímu textaři Marku Ebenovi, který je vždy nechává „uzrát“. Na koncertě ve Frýdku-Místku, který se koná 9. června v Kině Petra Bezruče, zazní průřez jejich dosavadní tvorby.

Přečtěte si rozhovor s Markem Ebenem, který v jednom ze svých rozhovorů přirovnává kapelu k hladovému zvířeti:

Jak vzpomínáte na začátky kapely?
Ono to vzniklo tak nějak organicky. Já jsem vždycky toužil po tom, mít kapelu. Začal jsem u Jirky Hoška v kapele Wyjou, jako pianista. A jsem Jirkovi vděčný, protože dost pochybuju, že bych bez téhle průpravy měl odvahu začít něco vlastního. Pak jsem měl takový mezistupeň, kapelu, kde už hrál Kryštof, zkusili jsme některé moje věci, ale bylo nás moc a organizačně to bylo obtížné. Tak jsme si řekli, že to musíme zjednodušit a začali jsme hrát jen v triu.

Nakolik vaše začátky ovlivnil váš otec, skladatel Petr Eben?
Určitě tím, že nám nebral kuráž. Nevím, jak dalece se mu moje písničky líbily, ale řekl bych, že byl rád, že se v rodině vůbec hraje. On byl vždycky nesmírně tolerantní.

Byli jste v dětství všichni vedeni k hudbě?
Ano, ale jen do té míry, abychom jednou rodičům neřekli – proč jste nás nedali na piano, teď by se nám to hodilo. Takže hudební vzdělání ano, ale snaha vychovat z dětí koncertní umělce určitě ne. Což byla klika, znám celou řadu dětí z hudebních rodin, kterým ambiciozní rodiče znechutili muziku na dlouhá léta.

Měli jste někdy chuť s kapelou skoncovat?
Když přišel listopad 89, vyprázdnila se hlediště divadel i koncertní sály, protože se lidi přirozeně zajímali o jiné věci. A nám se zdálo, že ta folková vlna už se trochu převalila a že by neškodilo dát si pauzu a počkat, jak se život vyvine. Nakonec pauza trvala 12 let, ale uteklo to jako nic.

Na jaké období z celého více než třicetiletého fungování vaší kapely nejraději vzpomínáte?
Z té staré doby určitě na první Porty, kde jsme hráli v triu. To byl takový závan svobody a lidi byli nadšení, že slyší trochu jinou muziku. A taky se objevila spousta nových lidí, na Portě jsem slyšel poprvé Karla Plíhala, Jarka Nohavicu, Nerez, Slávka Janouška, to byla nesmírně silná generace. A pokud jde o tu sestavu, ve které hrajeme teď, tedy s Pavlem Skálou, Jirkou Veselým, Jirkou Zelenkou a Jaromírem Honzákem, to je pro nás velké potěšení. Vlastně jsem nečekal, že by s námi chtěli koncertovat, točili jsme desku a kluci z Etc. navrhli, že když už jsme to nazkoušeli, mohli bychom si to zahrát i naživo. To byla nabídka, která se neodmítá.

Jste bratři, což musí přinášet v koncertování a hraní mnohé výhody, ale nepochybně také nevýhody - dokážete je popsat?
Nedokážu. Ale určitě nějaké budou, i když nám to přijde úplně normální, víte, my se známe už opravdu dlouho.

V roce 2014 vyšlo aktuální album Čas holin. Jak dlouho jste ji připravovali?

U nás to je tak, že materiál vzniká průběžně. Kapela je takové hladové zvíře, které potřebuje potravu, když hrajete stejný repertoár, začne to muzikanty dřív nebo později nudit. Takže se snažím tu a tam nosit nějaké nové písničky a když jich je dost, jdeme do studia. Ale píšu pomalu, proto ty pauzy.

Písně na poslední album jste napsal v průběhu šesti let, které uběhly mezi předchozím albem a tím aktuálním, nebo je většina spíše z poslední doby?
Z poslední doby jsou vždy tak dvě a ty vycházejí z hrůzy, že už se blíží nahrávání a my nemáme dost materiálu. Tlak a strach poté uvolní kreativitu a něco se ještě dopíše.

Řekl byste tedy, že pod tlakem se vám pracuje lépe?
Nevím, jestli lépe, spíše rychleji. Někdy se vám podaří udělat z donucení dobrou věc, ale někdy také ne - bohužel to neplatí obecně. Kdyby ano, tak šest let nic nedělám a za poslední tři měsíce napíšu celou desku plnou báječných písní.

Na desce Čas holin jste spolupracovali se zvukařem Phillem Brownem, který dělal například s Led Zeppelin nebo Jimim Hendrixem. Jak jste se k takové spolupráci dostali?
Phill přijel točit nějakou kapelu do studia Sono v Nouzově. Odtamtud mi volali, jestli bych ho nechtěl jako hosta do pořadu Na plovárně – samozřejmě jsem chtěl. Takže jsme vyjeli se štábem a natočili jsme to v Sonu. Uběhl čas a my zatím nahrávali desku. Když byla hotová, začali jsme uvažovat, kdo by ji měl míchat. A kluci navrhovali, že by to možná mohl zkusit někdo, kdo naši kapelu vůbec nezná. Řekl jsem si, co kdybychom oslovili právě  Philla Browna, protože působil velmi pohodově a sympaticky. Navíc jsem měl pocit, že snad ani není možné, aby tak vyrovnaný člověk, navíc s takovým portfoliem, neodvedl dobrou práci. Hlavně také chcete dělat s někým, kdo bude v klidu, abyste nevzpomínali na každou hádku ohledně změny v mixu – a že někteří zvukaři dovedou být paličatí. Neměli jsme však ponětí, jestli na Philla vůbec dosáhneme a jestli by měl chuť s námi spolupracovat. K našemu překvapení a potěšení nám na to kývnul.

Jak spolupráce probíhala?
První dva dny jsme byli s naším producentem Pavlem Skálou ve studiu a bylo nám trapné, abychom Phillovi nějak moc lezli do režie. Nechali jsme ho tedy v klidu pracovat. Vždy po čase přišel a řekl, ať si jdeme poslechnout výsledek – my si ho poslechli a on se nás zeptal, jak se nám líbí. S Pavlem jsme se na sebe podívali a řekli, že je to výborné. A tak šel pokračovat v práci. Při druhé věci se to úplně identicky opakovalo. Když jsme vylezli ven, říkali jsme si, že bychom mu k tomu příště asi měli dát nějakou zpětnou vazbu. Když tedy dodělal třetí píseň, zase jsme vlezli do režie a Pavel říká, že by to možná chtělo trochu přidat basy. Phill odpověděl „sure“, což byla odpověď, kterou aplikoval na jakoukoliv připomínku, kterou jsme měli. Tak přidal basy, my jsme si píseň poslechli znovu a řekli mu, ať to dá zase pryč.

Alba kapely

Bratři Ebenové do dnešních dní vydali celkem 5 alb. Jedná se o Malé písně do tmy (1984), Tichá domácnost (1995), Já na tom dělám (2002), Chlebíčky (2008) a Čas holin (2014).

Více na www.kulturafm.cz