Radana Šatánková: Seifert se svými verši dvořil kráse a hledal pravdu

Pá 17.září 2021

Jakou moc má poezie a kudy vede cesta k úspěchu? Mapování české literární scény se kulturní publicistka, ale také básnířka, prozaička a literární poradkyně Radana Šatánková aktivně věnuje od svých patnácti let. Koncem září představí svůj komponovaný pořad Seifert 120 k výročí narození básníka Jaroslava Seiferta a zároveň připomenutí jeho celoživotního díla.

Kdy a jak vznikl nápad na pořad k oslavě Jaroslava Seiferta?

Nápad zrál velmi dlouho. Seiferta jsem začala brát vážně až jako čtrnáctiletá, recitovala jsem tehdy veřejně jeho verše spolu s dalšími "klasiky". V rámci možností tehdejší doby jsem si dělala rešerše a sháněla sbírky a výbory. Záhy jsem nanosila, spíše „nasyslila“, z antikvariátů skvosty a ty jsem zkrátka začala používat. Nebála jsem se listovat a přemýšlet. Asi někdy kolem roku 2001 jsem v Památníku národního písemnictví potkala Seifertovu dceru. Někde do podvědomí se to zapsalo, ale život šel dál. Nakonec jsem si vyčítala, proč jsem nebyla drzejší a zvědavější. Těžko se to samostudiem dohání. Až po letech jsem došla k pohledu, že to má své kouzlo. Posledních 10 let se věnuji samostatným pořadům pro Seiferta v Praze, o něco málo let také ve Frýdku-Místku. Často jde o více událostí, např. pokládáme věnec na bustě jeho rodného domu v Praze 3 s vycházkou po stopách žižkovského básníka, samostatný komponovaný pořad k tomu patří automaticky. 

Jak vás osobně ovlivnila tvorba, za kterou se Seiferovi dostalo nejvyššího ocenění v podobě Nobelovy ceny?

Stalo se mi, že mi lidé lichotili - mysleli si o básni, kterou jsem napsala já, že ji napsal Seifert. To mě povzbudilo. Co jsem si oblíbila, je spíše náš jedinečný směr, který jsme dali světu - poetismus. Nikde jinde není, jen u nás.
Ohledně Nobelovy ceny existují různé debaty a já se jim nevyhýbám. Někdo si myslí, že nám (literátům, poz. Red.) to nepřísluší, ale proč? Můj názor je ten, že na Nobelovku jistě nárok měl a také je pravda, že se to zkrátka "muselo sejít". Byla to i politická vůle demokratického světa, povzbudit malé Československo. V novinách (konkrétně v Rudém právu) vyšel jeden kraťásek - zprávička
o dvou větách. To je ostudné.

To určitě ano…

Dále bychom mohli diskutovat o tom, proč když ji Seifert dostal, proč ne dříve také Holan, Halas či Nezval? Představte si, Seifert se hodně s Nezvalem srovnával, považoval ho za lepšího a chtěl se mu vyrovnat. Přitom Nezval Nobelovku nemá. Čili život a okolnosti udělají své, i když je talent projeven. Oběma básníkům se čtenářsky dvořím. Tyhle kluky mám v knihovně ráda!

Jakými materiály jste se prokousávala na cestě k vytvoření scénáře vašeho pořadu?

Vytvářím si průřez celoživotní tvorbou, ale vždy pořad koncipuji tak, aby měl nějaké další souvislosti, pojítko, téma. Nakonec se neubráním mým nejoblíbenějším básním, anebo tomu, abych se snažila o co nejvíc pestrý pohled na tvorbu. Seifert by se neměl škatulkovat. Prodělal významný tvůrčí vývoj, nadto byl básníkem rodné Prahy, kterou miloval, dvořil se ženské kráse, nepopíral ani duchovní rozměr, ba naopak, velmi se tázal, zda jde správnou cestou a kde on, básník, má své místo. Letos ale dojde k výraznější obměně textů. Počítám s širokým spektrem publika.

Pořad je propojen také s hudebními vstupy. Jaký má v tomto případě hudba význam či poslání?

Verše a hudba jdou k sobě ruku v ruce. Má to velmi dlouhou tradici. Nemusíme zacházet až do Starého zákona k žalmům.
Už několik let toto propojení s hudbou zajišťuje můj kolega, muzikant a instrumentalista Ladislav Kokeš. Má cit pro sdělené slovo, umí se vcítit a hudebně přizpůsobit formátu pořadu, což navozenou atmosférou umocňuje prožitek. Vždy mi vyjde vstříc a spolupráce s ním funguje báječně. A přiznejme si, básně a hudba jsou z velké části o emocích. Mě hudba oslňuje krásou, dojímá i povznáší. Jestliže během dne zažíváme všelijaké chaotické ruchy, hudba mi připadá jako rozpuštěné vlasy, ty vlasy jsou podobny strunám, anebo zralému obilí, ve kterých se prohání vítr, který je češe. Vidíte, už jsem v jiném modu.

Seifertova popularita částečně vychází z jeho schopnosti vcítit se do nálady lidí ve stěžejních momentech naší historie. Je toto také jeden z důvodů, proč je potřeba jeho tvorbu připomínat?

Ano, dost máme za to, že spisovatel je k tomuto úkolu přímo povoláván. Prožitek se dá zpracovat různě. Člověku jsou ale určité věci vlastní, proto se domnívám, že poezie také léčí. Je terapií. Má neuvěřitelnou moc. Ostatně slovo ho má. Tam, kde terapeuti a psychologové popisují ve svazcích knih vnitřní stav člověka, básník ho dovede vylíčit mnohem věrněji, niterněji, nadčasově a krásným jazykem. Obdobné je to s tím, co se děje ve společnosti. Básník plní funkci od detektoru až po mluvčího lidu.

Může podle vás Seifertova tvorba ovlivnit dnešní publikum, respektive mladé?

Jsem o tom přesvědčena, jinak bych to musela v záplavě konkurence, jakou je televize, internet a další média, vzdát. Znám často dvojí pohled: dříve narození děkují, že jim někdo připomněl verše z mládí, čili mládí. Studenti jsou zase v šoku, že tohle napsal ten pán, který se narodil tak dávno. Nejvíce se ale Seifert odvázal až na sklonku života!

 Radana Šatánková na fotografii s Ladislavem Kokešem

Vizitka Radany Šatánkové

• Novinářka, ve větší míře však kulturní publicistka, básnířka, prozaička, literární porotkyně a fotografka. Publikuje a autorsky veřejně vystupuje od patnácti let.
• Dosud vydala šest samostatných básnických sbírek - Okno v zahradě (1995), ...Dokořán (1999), Básně a texty z let 1995-2002 (2002), Prolínání (2005), v nakladatelství TRIBUN EU  titul Medúza (2009) a tamtéž  Domovní schůze (2014).
• Za poezii sklidila i řadu ocenění. Prozaický debut z let 2000 – 2006, vydaný v roce 2011, se jmenuje "Babi, ukaž zuby" a je reminiscenčním textem o dětství.
• Autorka mapuje současnou literární scénu v celé České republice. Pořádá autorská čtení, organizuje kulturní dění, kromě účasti v almanaších a jiných tištěných projektech, publikuje též na internetu. I když působí v Praze, stále se považuje za hrdou Slezanku a Lašku a propaguje rodný kraj a jeho tradice.

Připravila Lenka Vašková